close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Na okřídlených snech mé fantazie....

Moje velká malá úvaha o ničem a o všem...

12. ledna 2009 v 23:48 | Veronika |  Blog
Ne, tohle nemusíte číst:-) Je to jen pár mých keců:-)


Mám chuť se vypsat z pocitů a tak píšu. Ale ne povídku. Prostě jen sepíšu pár myšlenek. A proč jsem těm svým myšlenkám dala zrovna tenhle název? Zní to poeticky ne?:-)

Nedávno jsem si listovala v bratrově čítance. On je v osmé třídě a má stejnou čítanku jako jsem mívala i já. Pokud vím, většina lidí čítanku vidí jako další z nepotřebných učebnic, které jen otravují. Já ne. Vždycky jsem si ráda četla v čítance a to se už asi nezmnění. No a naposledy jsem se zastavila u jednoho článku, který měl zajímavý název. Proč? Byl od Taťány Fischerové. Úryvek z její knihy Lydiiny dveře. Řekla jsem si, že je to určitě kniha, která stojí za přečtení. A tak jsem při nejbližší návštěvě naší obecní knihovny, poprosila naší knihovnici a mou blízkou kamarádku, aby mi knihu dovezla, protože my jí tam neměli. No a dneska jsem si jí byla vyzvednout. Zítra mě čeká spousta písemek a zkoušení, že ani nevím, co se mám učit dřív. Chtěla jsem čtení odložit až na zítra. A jak jsem se tak potila nad matematikou (exponenciální rovnice prostě nechápu),usoudila jsem, že je čas na vanu plnou horké vody. Zvedala jsem se od stolu a zrak mi padnul na roh knihy, zastrčené pod hromadou učebnic. Řekla jsem si proč ne, přečtu si ve vaně alespoň začátek.
Úvodní kapitola se jmenuje stejně jako celá kniha. Nejdříve jsem nějak nechápala její smysl mezi zbytkem, ale teď už je mi to jasné. Autorka popisuje svou přítelkyni malířku Lydii. Jak nakreslila pár návrhů na úvodní stránku časopisu Porozumnění. Všechny návrhy se líbily, jen jeden zůstal. Kresba pootevřených dveří. A pak se Táňa zamýšlí nad tím, co se za dveřmi skrývá. Tajemství, naděje, světlo, tma...?
Další kapitoly už se Lydií, ani jejími dveřmi nezabývají. Jsou to povídky, které na sebe ne přímo navazují. Spíš bych řekla, že se prostě jen prolínají. Všechny se týkají dvou věcí. Zvířat a postižených dětí. V povídkách zaměřených na zvířata je tolik jejich bolesi, že jsem hned měla chuť jít a najít nějakého opuštěného tvorečka, který by potřeboval mou lásku. Popisuje tam osudy několika jejich zvířecích kamarádů, kteří všichni doplatili na lidskou hloupost a krutost svých pánů. Obzvláště se mi líbí jeden z názorů autorky. Lidé se ničí tolika věcmi: civilizací, kterou vytvořili, cigaretami, alkoholem, špatnými návyky. Zvířata jsou nevinná. Ničíme je jen my.
Ostatní povídky jsou o autorčině synovy a lidech stejných jako on. O postižených lidech a o tom, že i oni jsou citlivé bytosti, které milují a žijí. Autorčin syn se jmenuje Kryštof. Tohle jméno je mé nejoblíbenější. Taky za to může kniha. Ovšem taková, ke které jsem se dostala už před pár lety. Je to trilogie o Zlatce od Věry Řeháčkové.
Když jsem došla ke kapitole Jeden den v K., slzy se mi už z očí doslova řinuly. Je o tom, že Kryštof jednoho dne vidí z okna lidi, kteří se připravují na orientační běh. Sám je invalidní, ale také chce běhat. Maminka mu vyhoví a vezme ho ven mezi lidi. A Kryštof se snaží. Snaží se víc než ostatní. Večer, když už leží, ptá se maminky, zda vyhrál. A samozřejmě že ano. On je jednoznačný vítěz, alespoň pro svou maminku. Všechny povídky jsou krásně smutné, protože pojednávají o realitě. Kruté realitě. O lidské hlouposti a necitlivosti. A o neštěstí a bolesti.
Myslím, že je to opravdu knížka, kterou by si měl přečíst každý. Je útloučká a psána velkými písmeny. A přece se do něčeho tak malého vešlo tolik velkého. Přečetla jsem jí za něco málo přes půl hodinky, ale dojmy z ní mám v sobě stále. Určitě znáte ten hřejivý pocit, když přečtete, nějaký krásný román. A tady je to přesně naopak. Po přečtení jsem se cítila mizerně a cítila jsem bolest za všechny ty chudáky. Jen málokteré dílo dokáže nechat tak hluboký dojem. Udělejte si také čas, pochopit ty bezmocné okolo nás.
Chci se teď vrátit k několika věcem z knížky, které mi připomněli události ze života mého. Hned na začátku setkání s touto knihou i autorkou stála ona povídka Proč? Je o tom, jak se jiné děti začínají už odmalička ptát proč? Všechno má svou příčinu a abychom to zjistili, ptáme se proč? A děti jsou zvídavé... Ale Kryštůfek se k této otázce dostal až o mnoho let později, než jeho vrstevníci. Sám si žil ve svém jednoduchém světě a tam proč přicházelo až později...
Tahle povídka jako by mluvila o mé sestřenici. Stejně jako všechny děti z naší rodiny, to byla už od malička drzá, zvědavá, roztomilá opice:-) Jednou s tetou jely autobusem k babičce. No a děti, když se nudí,vymýšlejí si zábavu. A tohle mládě, které sotva mluvilo, se moudře zeptalo: ,,Mami a na co máme kůži?" Klasická otázka, ale jak to vysvětlíte malému dítěti? A zatímco teta usilovně vymýšlela vhodnou odpověď, malá si jí vymyslela sama. Prohlásila: ,,Už vím, aby se nám nevysypali kosti." Pokaždé, když tuhle oblíbenou rodinnou historku slyším, směju se. Ale ne dětské hlouposti, ale jejich moudrosti. No uznejme, kdyby nás to nenaučili, našli bychom lepší odpověď?
Takových historek, které mě napadly při čtení této knihy mám víc, ale už se mi chce spát. A tak se dostanu jen k tomu hlavnímu, na co jsem přišla až když už jsem měla všechny povídky za sebou. Na konci není ani epilog, ani doslov, jak to jindy bývá. Na konci je rozhovor s autorkou. Na otázku, proč začala psát, odpověděla, že si příběhy psala pro sebe. Potřebovala si ujasnit věci a tak je napsala. A že se to dostalo na svět, je vlastně náhoda.
No a to mě přivedlo na myšlenku, proč píšu, nepíšu já?
Vždycky jsem měla ráda sloh a ráda jsem psala. Ale že bych napsala něco, co by četl někdo jiný, než můj učitel češtiny, mě ani nenapadla. Pak jsem se náhodou dostala na stránky fantasmagoria a k povídkám faniction HP. Velkým vzorem mi byla Taťána Orlovská, Falkyra a pak Xena (nyní již LadyAfraid Malfoy). Obdivovala jsem je a řekla si, to chci dělat taky. A založila jsem si blog. Mám tolik nápadů, na nové povídky... Ale nějak mi to nejde. Začínala jsem kapitolovkou S+L, ale úpřimně, těšila mně jen první kapitola. Zbytek už jsem psala jen ze zvědavosti. No a začala jsem s povídkou Nauč mně milovat... A přesto že plány jsem s ní měla velké, nebaví mě to. Nevím jak na ní... Jediná z povídek, které mám na svém blogu a která mi působila radost, byla Ve jménu lásky. Neuvažovala jsem o ní. Prostě mě napadla a tak jsem jí napsala. A užívala jsem si psaní...
A tak jsem se dostala k tomu nejhlavnějšímu. Nebudu už psát povídky, protože budu mít nápad na geniální téma. Budu psát jen když mě napadne něco,co mi udělá radost:-) Takže trpělivost...
Ale nechat povídku Nauč mně milovat jen tak nechci. A proto... no víte co? Jestli chcete vědět, co s ní udělám, počkejte si na další článek:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yukina Yukina | E-mail | 15. ledna 2009 v 15:41 | Reagovat

Ahoj rolnicko, krasny clanok, aj ked to nie je poviedka ani nic podobne... minimalne pri polovici casu citania som mala husiu kozu, hovorim teda ked si opisovala tu knizku...

A pri fruhej mi bolo smutno, lebo je mi jasne ze nebudes asi pisat velmi casto...

Ale ked sa to bude pacit Tebe, tak to urcite potom uz bude stat za to a ver ze si ani jeden prispevok nenecham ujst :)

2 Esperanza Esperanza | 30. ledna 2009 v 11:18 | Reagovat

ahojky.. kdy přidáš zase nějakou kapitolku???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama