Na okřídlených snech mé fantazie....

Chyběl jsi mi... I.

13. dubna 2009 v 17:08 | KikaV
Takže a tady máte první FFTS. Hlavní postavy jsou Edward a Bella. V této kapitolce najdete scénu vystřiženou ze Stmívání. Kdo ho četl, jistě jí pozná, kdo ne, je vyznačena tučným písmem:-) A vážně budu moc ráda za komentáře:-)


Právě jsem opustila sprchu a vydala se do pokoje. Podle očekávání už seděl na mé posteli a tvářil se jako nevinnost sama. Sedla jsem si mu na klín a ruce spojila za jeho krkem.
,, Chyběl jsi mi…" Zavrněla jsem mu do ucha a cítila, jak se slastně otřel o mou tvář.
,,Ty mě taky…" zamumlal mi do úst a políbil mě. Něžně mě odsunul na polštář a položil se na mě. Ačkoliv se opíral o lokty, cítila jsem jeho zdrcující váhu. Náš polibek se prohluboval. Měl ledové rty jako vždy a byli tvrdé jako skála.
Po chvíli jsem se musela odtáhnout, abych nabrala vzduch do plic. Nemůžu si dovolit omdlít, jak se mi to v jeho přítomnosti často stává. On ale jen přesunul rty na můj krk. Jednou mi řekl, že i když odolává vínu, vychutnává buket. Přejížděl mi nosem od ucha ke klíční kosti. Přitáhla jsem si ho nahoru a znovu vášnivě políbila. Tolik jsem si přála, aby pokračoval dál. Ale on se pomalu začal odtahovat. Nevrle jsem napodobila jeho vrčení. Uniklo mu uchechtnutí a přítáhl si mě na hruď. Pořádně mě zavinoval do deky a začal mi zpívat mou ukolébavku.
,, Víš, nemysli si, že když jsi upír, budeš mě odmítat stále. Jednou si to prosadím!" pořád ještě jsem naštvaně bručela.
,,Bello, měla bys spát." Pobaveně zašeptal a znovu začal zpívat. Zase je po jeho. Jako vždy.
,,Miluju tě." Povzdechnu si. ,,Teď jsi můj život…" A pokojem se znovu rozezní má ukolébavka.

Otravné zvonění budíku protrhlo můj spánek. S povzdechem jsem vstala a zamířila do koupelny. Při čištění zubů přemýšlím nad svým snem. Vím, že se mi zdálo něco pěkného, ale nemůžu si vzpomenout co. Tohle se mi stává poslední dva měsíce každé ráno. Vstávám s lítostí, že krásný sen je pryč a já netuším, o čem byl.
,,Bells, víš, že to nemusíš dělat. Zůstanu s tebou doma, dokud Phil nedostane trvalé místo a pak se přestěhujeme."
,,Mami, no tak. Charlie na mě už čeká. Budu chvíli s ním. Užijeme si spoustu legrace" Nejsem si jistá, koho přesvědčuju víc. Jestli sebe, nebo matku. Rozhodla jsem se, že budu bydlet nějaký čas s tátou.

Táta bydlí v malém městečku Forks. Nenávidím to tu. Celý rok je tu deštivo. Slunce svítí nanejvýš čtyřikrát do roka. Jaká změna oproti slunečnému Phoenixu. Ale chci nechat mamce trochu prostoru. Miluje svého nového manžela a bez něj by byla nešťastná.
Táta. Charlie Swan - policejní náčelník. Mou mámu si bral těsně po střední škole a rok na to, jsem se narodila já. Když mi byl jeden rok, máma Charlieho opustila. Nedokázala už dál snášet to malé město. Jsem jako ona. Dříve jsem trávila ve Forks čtrnáct dní každé léto, ale když jsem byla starší, přemluvila jsem ho, aby začal jezdit on za námi. A teď se sem stěhuju…

Dostala jsem od táty na uvítanou auto. Je to stařičká dodávka Chevy, ale překvapivě se mi líbí. Jsem z ní nadšená. Jen doufám, že s ní nebudu ve škole budit přílišnou pozornost. Řeč mezi mnou a otcem poněkud vázla. Poděkovala jsem mu za auto i pokoj a tím jsem vyplýtvala konverzaci. Charlie mě nechal o samotě. Jeho velké plus bylo, že mi nestál za zády. A tak jsem se teď mohla v klidu vyplakat.
Nechala jsem slzy volně stékat, ale nepřinášely mi žádnou úlevu. Řekla jsem si, že už toho dnes bylo dost a odešla jsem do koupelny. V noci mě neustále budilo bubnování deště do oken a střechy. A když jsem zrovna neklidně spala, měla jsem svůj sen.Tak příjemný… ovšem tentokrát v něm bylo i něco děsivého.
Probudila jsem se uplakaná a velmi neklidná.


První den na střední škole ve Forks. Je prostředek semestru. Vážně fajn. Zaparkovala jsem před školou a rozhlédla se. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že moje autíčko tady není zdaleka nejhorší. V kanceláři mi dala starší, mateřsky vypadající paní papír pro učitele. A moje noční můra mohla začít.
Kdo tady budil pozornost, jsem ovšem byla já. Zdálo se, že mě zná snad celá škola. Než přešlo dopoledne, vyslechla jsem si větu: ,,Ty jsi Isabella Swanová, že?" nejmíň stokrát. Hned na první hodině si ke mně přisedla celkem mile vypadající holka. Jmenovala se Jessica. Učebnu angličtiny mi pomohla najít Angela. A zároveň s ní, jsem taky poznala Erika. Příliš snaživého uhlazeného kluka. Ale alespoň byl milý. Pomáhali mi najít cestu na každou další hodinu. Na oběd jsem si přisedla k jejich stolu. Bylo nás tam dohromady osm. Já, Jess, Angela, Erik, Mike, Lauren, Taylor a Ben.
A právě tehdy, když jsem seděla v jídelně a snažila se bavit se sedmi zvědavými cizími lidmi, tehdy jsem je uviděla poprvé.
Seděli v nejvzdálenějším koutě jídelny, daleko ode mne. Bylo jich pět. Nemluvili a nejedli, ačkoliv každý z nich měl před sebou podnos s nedotčeným jídlem. Na rozdíl od většiny ostatních studentů na mě necivěli, takže jsem si je bezpečně mohla prohlédnout bez obav, že se střetnu s mimořádně zaujatým pohledem. Ale to nebyl důvod, proč upoutali moji pozornost.
Nevypadali totiž jako ostatní. Ze tří kluků byl jeden veliký - vypracovaný jako hotový vzpěrač, s tmavými, kudrnatými vlasy. Další byl vyšší, štíhlejší, ale taky svalnatý, s vlasy medově blonďatými. Poslední byl vysoký a hubený, ne tak rozložitý, a vlasy měl rozcuchané, zbarvené do bronzova. Byl chlapečtější než ti druzí dva, kteří vypadali klidně na vysokoškoláky nebo spíš na zdejší učitele než na studenty.
Proti nim seděly dívky. Ta vysoká se svou krásou podobala soše. Měla nádhernou postavu, patřila k tomu typu, jaký člověk vídá na obálce časopisu Sports Illustrated ve vydání s plavkami a s kterým nemůžete setrvat v jedné místnosti, aniž by tím neutrpěla vaše sebeúcta. Její vlasy byly zlaté, jemně se jí vlnily do půli zad. Menší dívka se podobala elfovi, šíleně hubená, s jemnými rysy. Vlasy měla sytě černé, ostříhané nakrátko a rozježené všemi směry.
A přesto si všichni byli navzájem velmi podobní. Každý z nich byl křídově bledý, nejbledší ze všech studentů žijících v tomto městě, kde slunce skoro nesvítí. Bledší než já, albína. Všichni měli velmi tmavé oči navzdory škále v odstínech barvy vlasů. Také měli pod očima temné stíny - nafialovělé, podobající se modřinám. Jako kdyby měli za sebou bezesnou noc, nebo už se téměř uzdravili ze zlomeniny nosu. Ačkoliv jejich nosy, a vůbec všechny jejich rysy, byly přímé, dokonalé, ostře řezané.
Ale ani tohle nebyl důvod, proč jsem se od nich nedokázala odtrhnout pohledem.
Zírala jsem na ně, protože jejich tváře, tak rozdílné, a tak podobné, byly všechny úchvatně, nelidsky krásné. Takové tváře nikde neuvidíte, jedině snad na vyretušovaných stránkách módního časopisu. Takové tváře malovali staří mistři andělům. Bylo těžké rozhodnout, kdo je nejkrásnější - snad ta dokonalá blondýnka, nebo ten kluk s bronzovými vlasy.
Všichni se dívali stranou; nedívali se na sebe, nedívali se na ostatní studenty, nedívali se na nic konkrétně, alespoň tak mi to připadalo. Jak jsem tak na ně koukala, ta drobná dívka vstala, vzala svůj podnos - na něm neotevřená sodovka, nenakousnuté jablko - a odešla rychlým, půvabným plavným krokem, který patřil na přehlídkové molo. Dívala jsem se, okouzlená jejím pružným krokem tanečnice, dokud nevysypala svůj podnos a nevyklouzla zadními dveřmi, rychleji, než bych považovala za možné. Střelila jsem pohledem zpátky k ostatním, kteří seděli stejně jako předtím.

,,Kdo jsou tamti?" zeptala jsem se Angely a pohodila hlavou jejich směrem. Angela zvedla hlavu, aby se podívala koho myslím. To už se ale obě dvě i s Jess chichotaly.
,,To jsou Cullenovy a Haleovi." Řekla Angela významně a Jess jí ihned doplňovala. ,,Adoptované děti doktora Culena a jeho ženy. Jsou divní. S nikým se nebaví a chovají se nepřátelsky. Jsou samozřejmě naprosto krásní, ale také jsou spolu. Jako spolu, spolu! Ta nádherná vysoká blondýna je Rosalie Haleová a chodí s tím velkým svalnatým klukem. Jmenuje se Emmet. Ta malá černovláska Alice Cullenová chodí s Jasperem. On je dvojče Rosalie. Je to ten blonďák, co vypadá jakoby měl bolesti."
,,A ten s bronzovými vlasy?" zeptala jsem se nedočkavě.
,,Edward Culen. Nebesky krásný a jako jediný z celé rodiny nezadaný. Ovšem! Nezkoušej to. Ztrácela bys jenom čas. On na rande nechodí." Poslední větu pronesla velmi kysele a tak jsem se na ní se zájmem podívala. Přemýšlela jsem, kdy jí asi odmítl.
Ale hlavou mi vrtalo ještě něco. Jak to, že jsem si jich nikdy nevšimla? Tyhle tváře bych určitě nikdy nezapomněla.
,,Žili tu vždycky?" zeptala jsem se a znovu se na ně zadívala. ,,Kdepak, přestěhovali se sem asi před dvěma roky z Aljašky." Odpověděla mi tentokrát Angela.
,, Je to od doktora Culena hezké, že se o ně stará. Ale myslím, že jeho žena nemůže mít děti a tak si to na nich vynahrazuje. Doktor Culen je něco jako ,nevlastní otec - dohazovač´."
,,Možná mě adoptuje." Andělsky se usmála Ang a všechny tři jsme se rozesmály.

Další hodinu jsem měla biologii společně s Mikem. Doprovodil mě do třídy.
,,Á, vy musíte být slečna Swanová, že? Jmenuji se J.Molina. Dejte mi ten papír a posaďte se na jediné volné místo vedle pana Culena. Pohlédla jsem směrem kterým ukazoval. Vedle jediného volného místa seděl Edward Culen. V tuhle chvíli na mě, ale upíral nenávistný pohled. Docela z něj šel strach. Nechápala jsem to. Co jsem mu udělala? Sedla jsem si a před sebe položila knížky. Jakmile jsem se přiblížila, napřímil se na židli ještě víc. Jednu ruku si dal před nos, jako bych snad smrděla. Tu druhou měl položenou na stehně a sevřenou v pěst. Nenápadně jsem si přičichla k vlasům. Voněly jako vždy po jahodách.
Můj soused celou hodinu nezměnil polohu. Znervózňoval mě tak, že jsem se vůbec nedokázala soustředit na výklad. Jen co zazněl zvonek, zvedl se ze židle a byl u dveří.

,,Tak co jsi udělala Cullenovi, hm? Vypadal, jako by jsi ho píchla tužkou." Zasmál se Mike. Takže nepřišel divnej jen mě? Zvláštní. S Mikem jsem měla i další hodinu mého nenáviděného tělocviku. A pak už jsem konečně mohla domů.

Přemýšlela jsem nad podivným chováním mého souseda. Plánovala jsem na něj další den udeřit a na rovinu se ho zeptat, co má za problém.

Jenže, další den nepřišel.
A další.
A další.
A další…

Až se pak jednou objevil…




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dara Dara | 15. dubna 2009 v 14:24 | Reagovat

No mě se to líbí :)... Jsem zvědavá na další ;)..

2 Kolda Kolda | Web | 17. dubna 2009 v 19:12 | Reagovat

Pěkný=)taky se těším na dlší=)

3 Viini Viini | 18. dubna 2009 v 13:19 | Reagovat

pěkné :)

4 Mirisch Mirisch | 22. dubna 2009 v 22:11 | Reagovat

hafo :))

5 Adrianga Adrianga | E-mail | Web | 19. května 2009 v 17:35 | Reagovat

nema to chybu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama