Na okřídlených snech mé fantazie....

Můj anděl

9. května 2009 v 18:50 | Verča
Takže tohle je další povídka, která se účastnila soutěže na Intoxicated.cz. Její hlavní autorkou je moje kamarádka a jmenovkyně Verča, která jí psala s mou pomocí. Je to její prvotina a myslím, že se jí moc povedla. Slíbila jsem jí, že pokud jí soutěž nevyjde, zveřejníme jí tady. Je o tom, jak byl vlastně Emmet přeměněn. Příjemné počtení.


Procházel jsem vysokou trávou a blížil se k potoku. Právě začínal jasný a teplý den. Vzduch byl nádherně svěží a příroda vydávala své charakteristické zvuky. Toho jsem si ovšem nevšímal. Má pozornost byla upřená směrem, kde bublal potok. Byl jsem na lovu. A doufal jsem, že se mi podaří ulovit medvěda. Najednou se přede mnou vynořil pohled na medvědici s mláďaty. Poklekl jsem na jedno koleno a pušku opřel k tváři. Zamířil jsem na medvědici. Můj prst už byl připraven zmáčknout spoušť, ale najednou… nešlo to. Zaplavil mě zvláštní pocit. Nechtěl jsem připravit mladé o matku. A tak jsem sklonil hlaveň. Unikl mi zklamaný povzdech. Začínám měknout. Proč nejsem schopen zabít jednu medvědici? Chvíli jsem sváděl vnitřní boj.

,, Emmete, ty jeden vole, koukej se vzpamatovat!" řekl jsem si nahlas.
Znovu jsem zvedl pušku k líci a zamířil k potoku. Ale medvědice tam nebyla. U potoka se rvali jen dva malí medvědi. Zmateně jsem odklonil pušku… po kolikáté už dnes? Pohledem jsem prozkoumával okolí potoka a hledal svůj cíl. Z pátrání mě vytrhl hlasitý řev. Zezadu se ke mně řítila rozzuřená medvědice. Rychle jsem na ní zamířil a vystřelil. Ovšem přesně v tom momentě sebou hodila a má rána jí minula. Horečnatě jsem znovu nabíjel. Místo výstřelu se ozvalo jen klapnutí. Není možné, že právě teď, mě moje věrná přítelkyně zradila. To už ale bylo zvíře u mě. Za neustálého řevu se postavila na zadní. Převyšovala mě teď nejméně o půl metru. Vytáhl jsem dýku, která byla schovaná v mé botě.

,,Tak si pro mě pojď!" vykřikl jsem na ní a postavil se do bojovné pozice. Zvíře bylo vydrážděné na nejvyšší míru. Zřejmě ze mě cítila hrozbu pro svá mláďata. Máchla proti mně velkou tlapou a já vyrazil nožem. Podařilo se mi škrábnout jí. Bolestně zařvala a znovu zaútočila. Svou silou mi vyrazila nůž z ruky.
Ozval se zoufalý výkřik a já si užasle uvědomil, že byl můj. Pak mě porazila na zem a já se bolestně uhodil do hlavy. Sténal jsem a pokusil se přetočit na bok. V tom na mě dopadlo její těžké stokilové tělo. Přimáčkla mě k zemi a já nemohl dýchat. Pak mě ostrými drápy škrábla přes obličej. Ucítil jsem prudkou bolest a cítil teplo krve, která se mi hrnula po tváři. Tělo se ze mě pomalu zvedlo a drápy putovali dále po mém těle. Myslel jsem, že člověk není schopen cítit takovou bolest. Jen matně jsem si uvědomoval, že už jsem měl upadnout do bezvědomí. Doufal jsem, že už to nebude dlouho trvat a vysvobodí mě to z té bolesti. Hruď mě pálila a v ústech jsem cítil pachuť krve. Podařilo se mi otevřít oči. Kousek nade mnou se tyčilo obrovské tělo medvěda a rozzuřeně řvalo. K mému obličeji se znovu blížila zakrvácená tlapa. Jako ve spomaleném záběru jsem vnímal její pohyb.

Dříve než se mně však dotkla, něco medvědici odhodilo. Slyšel jsem zvuky boje, ale vnímal pouze pulzující bolest. Modlil jsem se, ať to konečně přestane. Najednou do mého vědomí pronikli vzlyky. Omámeně jsem poslouchal hlas plný zvonků. Zaostřil jsem a spatřil nadpozemsky krásnou tvář.
Tentokrát se nade mnou skláněla nádherná dívka. Přes obličej jí padala záplava zlatých vlasů. Její tvář byla mramorově dokonalá a naprosto bílá. Byl jsem si jistý, že pokud bych se jí dotknul, ucítil bych chladnou sílu dokonalého kamene. Měla nádherně krojené rty. Její nos byl malý a lehce vytočený vzhůru. Teď ho ovšem krčila, jako by cítila něco, co zapáchá. V jejím obličeji mě však nejvíce zaujali její oči. Byly zlatavě teplé a vyzařoval z nich smutek. Smutek, soucit, nerozhodnost, strach. Čeho se bojí? Pocítil jsem silnou potřebu chránit jí. Mou pozornost upoutaly její božské rty. Hýbaly se, asi se mi snažila něco říct. Zaměřil jsem se na ně.

,,Neboj se!" vzlykala. ,,Budeš v pořádku. Ta bolest za chvíli přejde."

Zvedla mě do náruče, jako bych snad byl pírko. Pak už jsem cítil jen jak kolem mě sviští vítr. Kdyby to bylo možné, přísahal bych, že neběží, ale přímo letí. Ona si myslela, že se bojím. Hlupáček. Jak bych se mohl bát, když je tu se mnou? Má bolest teď byla něco nepodstatného, co jsem zatlačil do pozadí své mysli.

To bylo poprvé co jsem spatřil svého anděla.

,,Můj anděli, slibuji, že teď už budeme napořád spolu!"

Probral mě zvuk dalšího dokonalého hlasu. Tenhle byl mužský. Ještě jsem nevnímal co říká, ale zněl ustaraně. Míchal se s hlasem mého anděla. Najednou jsem uslyšel chichotání.
,,Myslí si, že jsi anděl, Rose." Další mužský hlas. Na rozdíl od toho prvního, byl měkčí, zněl tak nějak medově. A mluvil na mého anděla. Zaplavila mě strašná žárlivost. Co když je to její partner? A co to vlastně říkal? Rose. Takže můj anděl má jméno. Jméno krásné květiny, pro krásnou ženu. Emmet a Rose. Dokonalá souhra…

Další chichotání.
,,Jmenuje se Emmet." Znovu promluvil ten medový hlas. Zazněl blíže mé hlavě. Najednou se ke mně sklonil a zašeptal: ,,Neboj se, nejsem její partner."
Zaplavila mě čirá radost. Mé tělo si však znovu začalo uvědomovat i prudkou bolest. Zalapal jsem po dechu. Někdo mi položil ledovou ruku na čelo.
,,Neboj se Emmete. Tady jsi v bezpečí. Zachráníme tě."
Zprudka jsem otevřel oči a uviděl další dokonalou tvář. Byl jsem si jistý, že mě můj anděl donesl k bohu. Ale… může být v nebi taková bolest? Začal jsem ztrácet vědomí a jen matně si uvědomoval, že mé srdce tluče stále pomaleji.
V příští sekundě jsem ucítil, jak mě někdo řeže do krku žiletkami. Ostrá bolest se pomalu rozlévala po celém mém těle. Kdo mi to dělá? Můj anděli, pomož mi. Zachraň mě.

To byla má poslední myšlenka před tím, než mě zaplavili plameny.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cela Cela | Web | 18. května 2009 v 17:11 | Reagovat

Já už zas jo:):)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama