Na okřídlených snech mé fantazie....

Chyběl jsi mi...XIV.

30. září 2009 v 11:19 | Veronika
No ano, je to tak. Tady je už v pořadí čtrnáctá část této povídky. Na úvod chci moc poděkovat všem, co jí čtou a kterým se líbí. V tomhle díle pro vás mám novinku. Přidala jsem dvě písničky. Obě přesně vystihují náladu této části. Tou první je píseň z Pearl Harboru. Ta druhá nese název Kiss from a Rose. Hodí se sem už jen tím názvem. Proč? To všichni poznáte. Rosalie nám totiž otočila. Víc už vám nepovím:-) Tak a teď to hlavní: Tuhle kapitolku chci někomu věnovat. A kdo to bude? Adringa! Za to, že tak netrpělivě čekala a že se jí to líbí:-)

A na závěr bych na vás ještě měla prosbu. Každá z nás denně projíždíme internet a určitě vidíme spoustu zajímavých obrázků. Kdyby někomu z vás přišlo, že jste našly obrázek, který by se hodil pro povídku Chyběl jsi mi..., dejte mi o tom vědět. Stačí, když napíšete do komentáře odkaz, nebo mi obrázek pošlete na maila: Verka.U@centrum.cz. Anebo víte co? Rovnou mi nějaký nakreslete! Díky. Vaše Verča:-*





Edward: (První noc Belly v nemocnici)

Charlie se na nás naposledy ohlédl a vešel do pokoje za Bellou. Slyšeli jsme jeho vzlykání. Chtěl jsem taky plakat, ale nešlo to. Ach, moje Bella. Teď, když jsem si přiznal, že jí mám rád, bych jí měl znovu ztratit?

,,Co to říkáš?" okřikl jsem sám sebe v duchu. Co mají znamenat tyhle zamilované řečičky? Bože, kde je moje přesvědčení, že bych s Bellou neměl být? Vždyť by jí to jenom ublížilo. Nemůžeme spolu být. Nebo ano? Kde je odpověď? Kruci. Musím jí vidět, tolik chci...

,,Carlisle?" promluvil jsem tak potichu, že jen upír by byl schopný nás slyšet. ,,Mohu se pak za ní jít podívat?"

,,Jistě, ale buď opatrný. Nikdo tě nesmí vidět. Nechám pootevřené okno."

A tak nezbývalo než čekat. Charlie po určité době vyšel z Bellinina pokoje.

,,Edwarde, Alice, děkuju vám. Za všechno."
,,Není zač, Charlie." Vřele mu odpověděla Alice. ,,My jí máme taky moc rádi."
,,To je dobře." Povzdechl si a sestru objal. Pak mi podal ruku a pomalu odcházel.

,Půjdu.´ oslovila mě Alice v myšlenkách. ,Budu hlídat, neboj.´
,,Dobře." Přikývl jsem na souhlas. Společně jsme opustili nemocnici, aby to u nikoho nevzbudilo pozornost. Před vchodem jsme se rozloučili. Zatímco Alice ujížděla domů, já se schoval do stínů a čekal až sestra připraví Bellin pokoj a odejde. Takhle pozdě všichni spali a tak jsem se nebál, že by nás někdo vyrušil.
Jakmile byl čistý vzduch, vyskočil jsem do jejího okna. Vypadala tam tak křehce. Úplně se ztrácela pod záplavou bílých prostěradel. Byla ještě bledší než obvykle. Okolo hlavy měla obmotaný obvaz. A nebyl to jediný obvaz, který měla. Měla pravou nohu v sádře a levou ruku obvázanou. Také její žebra byla nalomená, takže je musela mít zavázané. Být tu Emmet, jistě by si neodpustil vtipnou poznámku o mumii, nebo něco takového. Jenže… Tahle situace v sobě neměla vtipného nic. Byla jen zoufale smutná a vážná. Z nosů jí trčely hadičky. Viděl jsem jehlu zapíchnutou v její ruce. Chtěl jsem jí vyrvat. Říct: ,,To byl dobrej vtip, Bello, ale už toho nech." Ale věděl jsem, že by to nebylo k ničemu.

Chtěl jsem jí znovu vidět ve škole. Jak krčí nos nad rovnicí, kterou nechápe. Jak se nesměle usmívá, když na ní někdo promuví. Jak se jí svraští obočí, když řeší nějaký úkol. Chtěl jsem vidět jak se šťastně usmívá a jak jí září oči, když uvidí Alici. Chtěl jsem, aby se tak rozzářila, až uvidí mě.

Je zvláštní, jak málo jsem si jí předtím uvědomoval. Byl jsem schopný vnímat jen její vůni. Nesmyslně mě dráždilo to, že jí nemůžu číst myšlenky. A ještě více mě štvalo to, že tenhle malý, pošetilý člověk si dokázal získat srdce skoro všech členů mé rodiny. A to jen proto, že Alice měla pár vidění. Ale přesto… vnímal jsem jí podvědomě i jinak. A všechny ty drobné detaily se teď přehrávali v mé hlavě. Bylo to jako sledovat film o ní.

Kdybych jen věděl, co mám dělat teď. Hodiny jsem seděl a přemýšlel. Promyslel jsem si všechny možné situace a všechny možná východiska. A když se chýlilo k ránu, dostala se ke mně ta jediná myšlenka, která by mě teď měla zajímat. Ten hajzl, který jí chtěl ublížit. Mike Newton. On za to zaplatí.
A to brzy, musím jen počkat, než mě někdo vystřídá u Belly. Nedovolím, aby zůstala třeba jen na chvilku sama.

Opatrně jsem jí vzal za ruku a zašeptal: ,,Nechce se mi odcházet, víš? Nechci tě nechat samotnou. Ale musím. Musím tě pomstít Bello. Slibuju, že za to zaplatí oba. Newton i ten člověk, který tě srazil! A pak se hned vrátím. Ještě jsem se nerozhodl, co udělám. Ale dokud tu budeš ležet, já tu budu s tebou."

Noc se přehoupla v den a já se musel schovat. Postupně do jejího pokoje přicházeli sestry a doktoři. Všichni si šeptali to samé. Je to vážné, ale věříme, že se z toho brzo dostane. A tak jsem věřil také. Zůstával jsem stále blízko jejího pokoje, abych měl jistotu, že se nic nestane. A pak se nemocniční chodbou ozvaly tiché, ale jisté kroky. Charlie. Jakmile to bylo možné, přišel za svou dcerou. Jeho myšlenky byly tak zoufalé. Tak utrápené. Miloval Bellu nade vše. A hodlal u ní zůstat, jak nejdéle to bude možné. Věděl jsem, že teď už můžu odejít. Belle nic nehrozilo. Její otec by za ní položil život. Dovolil jsem si krátký pohled do jejího okna a utíkal jsem.

Vítr mi čechral vlasy a mě někde uprostřed cesty napadlo, že se chovám pošetile. Co by se jí mohlo stát v nemocnici? Ale pak jsem si znovu vzpomněl na její bledou tvář na bledých prostěradlech. Už mi mé jednání nepřišlo pošetilé.

Doběhl jsem domů a věděl, že teď musím vymyslet, jak se Mikeovi Newtonovi pomstím.
Hned ve dveřích se na mě sesypalo šest členů mé rodiny. Všichni chtěli vědět něco o Belle.
,,Jak je jí?"
,,Stalo se přes noc něco zvláštního, synu?"
,,Je jí líp?"
,,Alice nám řekla, co se stalo, Edwarde. Hrozně mě to mrzí. Odpusť, že jsem Bellu neměla ráda. Žárlila jsem. Je mi to vážně líto."

Po Rosině přiznání na chvíli všichni ohromeně ztichli. Zhluboka jsem se na Rosalii podíval a přečetl si její myšlenky.

Mohlo se jí stát to samé co mě. Chudinka. Kdyby nebylo Alice… Je mi tolik líto, že jsem jí neměla ráda. Napravím to. Budu jí stejně dobrou kamarádkou a sestrou jako Alice.

Jen jsem na ní kývl, ale ona věděla, že jsem jí ve skutečnosti neskonale vděčný.
,,Nic zvláštního se nestalo, Carlisle. Myslím, že je na tom pořád stejně. Doktoři ráno říkali, že je to velmi vážné, ale dostane se z toho."

,,Já vím, Edwarde. Nemusíš se bát, je to silná bojovnice. Pojedu teď do nemocnice. Podívám se na ní sám a najdu-li jakékoliv známky změny, zavolám vám."

Carlisle odjel a my se posadili do obývacího pokoje.
,,Chci se Newtonovi pomstít."

,,Já vím." Jasper.

,,Takže pomsta. Jupí!" Emmet.

,,Zaslouží si to." Napůl váhavá odpověď Esme.

,,Edwarde. Pomstu ano. Ten ničema si nezaslouží nic jiného. Potřebuje dostat pořádně za vyučenou. Ale nesmíš, opakuju nesmíš ho zabít." Naléhala na mě Alice.

,,Tak ho zabiju já, no." Lakonicky odvětil Emmet. I přes neskutečně vážnou situaci mi zacukali koutky úst.

,,Ne, Emmete! Nikdo z nás ho nesmí zabít. Chtěli byste snad kvůli někomu takovému porušit naše zásady? To, co jsme roky budovali? Dokážete si představit, jak moc byste zklamali Carlislea?"

Přesto Alice stále cítila jistý odpor. Nechtěl jsem nic jiného, než jeho smrt. Ale ona měla silnější argumenty.

,,Bella by si nepřála, abys kvůli ní vraždil."

,,Já souhlasím s Alicí, zlatíčko." Esme.

Ještě chvíli jsem přemýšlel,ale musel jsem uznat, že mají pravdu. A tak jsem přikývl.
,,Tak, jaký teda bude plán?" zeptal se nadšeně Emmet. Tomu nezkazí náladu ani to, že mu někdo něco zakázal. Prostě má rád boj.

,,Myslím, že bych jeden měla." S úsměvem se ozvala Rosalie, která doposud mlčela. Nahlédl jsem jí do hlavy a musel jsem se začít smát.

,,Díky, Rose."


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sylva Sylva | Web | 30. září 2009 v 11:26 | Reagovat

Ahoj.Prosím mám svůj první blog podívej se na něj a napiš komík.díky moc

2 DaWe - KuŘe DaWe - KuŘe | Web | 30. září 2009 v 11:29 | Reagovat

Ahoj nechces  skocit na muj blog  mam tam Bleskovky , KusoWky  , Awatary a vsechno mozne  mozná by te to zajimalo  tag jestli chces tag  muzes skocit  na muj blog

WWW.dawe-kure.blog.cz

Promin za reklamu  
Bay Bay x)
Moc měě poteší když zajdes

3 gaudi gaudi | Web | 30. září 2009 v 14:20 | Reagovat

jeej krásny dielik! už aby bolo pokračko!

4 anamor anamor | 30. září 2009 v 16:04 | Reagovat

to se tipovedlo jako vždy. Rychle další co chystají na Mika?? rychle

5 Ive Ive | Web | 30. září 2009 v 16:47 | Reagovat

Jůůů....moc pěkné.....ale vrrr to useknutí :-P

6 nika nika | 30. září 2009 v 16:51 | Reagovat

paani ... tak to som teda zvedava co Rose vymyslela  :-?  ... heh ... a fakt sa mi paci ako si to urobila, ze Rose ju zacala mat rada, ze sa jej mohlo stat to iste  ;-) ... no a tiez ma zaujima, ze ako sa chce pomstit tomu vodicovi, co ju zrazil a kto to bol, aj ked neni nejaky znamy   ???  ... a uz som radsej ticho, lebo som ai uz strasne zvedava  :-P  ... tak sa uz teda tesim na dalsiu kapitolu a dufam, ze bude co najskôr  :-)

7 LuCc LuCc | 30. září 2009 v 18:33 | Reagovat

nádhera.. krása jako vždy.. už se nemužu dočkat dalšího dílu.. honem,honem, honem další :-P

8 andy andy | 30. září 2009 v 20:52 | Reagovat

noo tak za prve: perfektna kapitola...a za druhe rychlo dalsia ja chcem vediet aky je plan :-D

9 Adrianga Adrianga | Web | 2. října 2009 v 13:14 | Reagovat

design je naprosto skvělý. (asi máš ráda hnědou, že?:D)
za to věnování jsem ti hrozně moc vděčná. děkuju!!
jinak tahle část je úplně bombastická. líbí se mi to na konci s tou Rose. napadlo mě že by mohla svést Mikea :D:D no uvidíme. jdu si přečíst 15.část..

k tomu obrázku. už jsem ti je poslala na icq. a kreslit? hmmm..uvidíme :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama