Na okřídlených snech mé fantazie....

Jsi moje hvězda na nebi - 4.kapitola

24. října 2009 v 18:15 | Lucc |  Vaše povídky!
Takže čtvrtá kapitolka od Lucc:-)


4. část - Štěstí a smůla!

Skvěle se sním povídalo, docela dost jsme si rozuměli. když v tom nás někdo vyrušil.

" No tady si, všude tě hledám." Oba jsme se otočili. A já spatřila kluka které mu mohlo být něco kolem 20 let. Měl delší medově blonďaté vlasy. Postavu měl o něco víc vypracovanější než Mike ale nebyl zdaleka tak okouzlující jako on. Musela jsem přiznat že ten neznámý kluk je taky hodně krásný, okouzlující. Ale jak jsem zjistila moje oči byli jen pro Mika. Zvláštní když jsem s ním byla jen takovou chvilku. Seděla jsem tam mezi dvěma anděly a čekala, co se bude dít.
" No, tady sem. Co potřebuješ?" odpověděl Mike. Bylo na něm vidět, že z jeho přítomnosti zrovna nadšený není.
" Ani nic, jenom sem si říkal, kam jsi tak zmizel na dvě hodiny? A Esme připravila večeři." Podíval se na něj tak trochu vyčítavě a pak spočinul zrakem na mě. Počkat dvě hodiny?
" Kolik je prosím tě hodin? "
" Devět, neboj, ještě se ta vaše akce koná. Docela se to tam rozjíždí. Jsem zvědavý, za jak dlouho to profesoři radši ukončí." Zasmál se a pak se najednou zamračil.
" Miku víš o tom, že jsi pěkně nevychovaný? Ani nás nepředstavíš."
" Jej, promiňte. Tak Tamaro tohle je můj kámoš Jasper, je něco jako můj brácha. Jaspere tohle je moje kámoška Tamara. Spokojený? Za chvilku za vámi přijdu jo?" ušklíbl se na Jaspera.
" Kámoška? No tak když myslíš. Já teda radši půjdu a pospěš si." Otočil se, začal za sebou zavírat dveře. Když v tom sem zahlédla další čtyři. Byli stejně krásný jako Jasper, určitě to byli sourozenci. Mike jim byl podobný ale ne tolik. Na Mikovi bylo něco jiného. Něco úplně jinačího a já nevěděla co. Možná to bylo to, že on nebyl tak bledý jako oni. Všichni vypadali jako modely z nějakých drahých časopisů a mířili směrem k nám.
" Jaj, tak a je tu celá rodinka. To už si s tebou asi moc nepopovídám." Podíval se na mě smutně.
" Kdo to je?" Byla jsem strašně moc zvědavá.
" To jsou Cullenovi. Ten hodně velký a svalnatý jak se drží za ruku s tou blondýnkou je Emment. Ta blondýnka je Rosalie. Vedle nich jde Edward. A ta slečna jak objímá Jaspera, je Alice. Všichni jsou sourozenci. Já jsem s nimi na, dalo by se říct na výletě. Všichni jsou mými skvělými kamarády. Jsou tu s námi i jejich adoptivní rodiče Esme a Carlisle. Jsou to strašně moc hodní lidé."
" Počkat to jako chodí ta Rosalie s Emmentem a Alice s Jasperem? Nejsou to náhodou sourozenci?" Tak tohle je hodně divná rodinka, vůbec to nechápu.
" Oni nejsou vlastní sourozenci. Všichni jsou adoptovaní." Usmál se. Hmm adoptovaní? Vždyť jsou si tak podobní. Radši to nebudu řešit. Podívala jsem se na mobil a bylo opravdu něco po deváté hodině.
" Asi bych se měla vrátit dolů." Podívala jsem se na Mika. Podíval se na mě smutným, ale chápavým pohledem.
" Tak jo. Můžu tě doprovodit?"
" Samozřejmě." Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.

Procházeli jsme kolem rodinky Cullenů, když v tom zazněl přes celou chodbu mužný hlas.
" Kam pak? Kam pak děti? Miki to nám jako ani nepředstavíš svojí kamarádku? Ty jsi ale zlobivý kluk. Fuj." Podívala jsem se na toho, kdo to vypustil z pusy. Byl to ten Emment. Usmíval se od ucha k uchu. Hned mi bylo jasné, že to musí být nějaký vtipálek.
" Strašně moc se ti omlouvám Emíííí. Tohle je moje kamarádka Tamara a tohle je Emment, Rosalie, Alice, Jasper a Edward. Spokojení?" otočil se a mi se dali k odchodu. Jenom jsem se na ně ještě otočila a usmála, jak jen to šlo, protože mě Mike hned zatáhl za roh.
" Miki, Miki. Tohle se přece nedělá. Až přijdeš domů, dostaneš na zadeček." Slyšeli jsme ještě jeho hlas v dáli za námi. Musela jsem se začít smát. Mike se po mě jen pobaveně podíval.
" To mi dělá furt."
"Myslíš to plácání přes zadeček?"
" Ne, to je prostě Emment takovej vtipálek." Smáli jsme se tomu celou cestu ke společenské místnosti, kde probíhala ta šílená akce.
" Tak já už půjdu." Sice se mi vůbec nechtělo, ale už sem musela a navíc mě určitě Monika s holkama hledala.
" Jo jo, dáš mi svoje telefonní číslo?" No né. On chce moje číslo.
" No, když ty mi dáš svoje." Usmáli jsme se na sebe a vyměnili si čísla.
" Tak ahoj" loučila jsem se.
" Ahoj" Přitáhl si mě k sobě a díval se mi do očí. Utápěla jsem se v jeho nádherných očích a přestávala vnímat okolní svět. Naše rty se začaly k sobě přibližovat, až se střetly. Byla jsem v ráji, bylo mi tak krásně. Na tuhle chvíli nikdy nezapomenu. Stáli jsme tam tak v potemnělé chodbě a líbali se. Naše rty tvořily dokonalou souhru. Jsem v sedmém nebi. Sním či bdím? Najednou vedle nás někdo zaječel. Leknutí jsme se od sebe odtrhli a podívali se na příčinu jekotu. Stála tam Karolína, její obličej byl úplně rudý a na čele jí vystoupila obrovská, ošklivá žíla. Stála tam se zrakem upřeným na nás a ječela.
" Vvy dddva ssspolu?" Koktala. Pokračovala v hysterickém ječení a utíkala někam pryč. Začala jsem se strašně moc smát a Mike taky. Nemohla jsem se nadechnout, jak mě rozesmála. Mike se uklidnil jako první a přistoupil ke mně.
" Kde že jsme to skončili?" Upřeně se na mě díval. Okamžitě jsem se uklidnila a dívala se na něj.
" No já nevím."
" A chceš to připomenout?" Ani jsem odpovídat nemusela, naše rty zas tvořily dokonalou souhru.
Když jsem konečně došla, do místnosti bylo už deset hodin. Místností se linula hudba a všichni tancovali. Bylo vidět že se opravdu skvěle baví. Musím najít Moniku a všechno jí říct. Našla jsem jí poměrně rychle a hned jsem jí musela zaplavit novinkami.
"Hej, fakt? No to je super. Holka ty máš ale štěstí." Bylo na ní vidět, že je ráda. Proto tuhle holku zbožňuji. Není vůbec závistivá, je ráda semnou, vím, že by mě nikdy nezradila. Většina holek by reagovalo jako Karolína. Líbala jsem se s tak úžasným klukem ale ona ne. Ona mi popřála a byla ráda i za mě. Je to opravdová kamarádka.
" Nepůjde si taky trochu trsnout?" Šťouchla jsem do ní.
" No jasný. Tak se předveď" Šťouchnutí mi opětovala. Vyrazili jsme na parket a užívali si. Nechala jsem hudbu, aby mě ovládla. Tancovali jsme a dělali všechny možný blbosti. Jsem šťastná. Mám úžasnou kmošku, a co se týče, Mika nemá cenu něco říkat. Zamilovala jsem se do něho.
" Tak milý studenti už je půl dvanácte. Měli bychom už jít všichni spát." Přerušil hlasitou hudbu profesor. Hned následovalo nespokojené bručení studentů.
" No tak, no tak, bez připomínek! Alou do hajan." Usmál se profesor a studenti se otráveně přesouvali do svých chatek.
V půlce cesty jsem si uvědomila, že jsem zapomněla mikinu.
"Moni já tam nechala mikinu. Jdu si pro ni tak ne že mi zamknete."
" Neboj. Možná ti nezamknu ale pospěš si ta bouřka je opravdu hnusná."
"Oukej, tak zatím" Otočila jsem se a utíkala zpátky k hlavní budově. Začal zase foukat prudký vítr, pršelo snad ještě víc než ráno. Už abych byla hezky v chatičce. Šla jsem tmavou chodbou a zastavila se pohledem na místě, kde jsme před několika hodinami stáli s Mikem. Sama pro sebe jsem se usmála a pokračovala k místnosti. Přišla jsem ke dveřím a uslyšela šílenou ránu. Bouřka měla pré. Najednou sem uslyšela další ránu a v zápětí rozbíjející se sklo. Že by zase lítaly větvě do oken? Musím si pospíšit, už abych byla v chatičce. Vešla jsem do místnosti a rozsvítila světla. V místnosti bylo až nepříjemné ticho. Spatřila jsem svojí mikinu a šla pro ni. Ležela na zemi pod židlí. Jak se tam dostala? Nechápala jsem. Zvedla jsem jí a vydala se zpátky. Najednou jsem uslyšela šílený křik. Nechápala jsem co se děje a tak jsem se rozběhla ke dveřím. Najednou zhasla světla a já zůstala stát uprostřed místnosti. Vytáhla jsem z kapsy mobil a zamířila s malinkým světýlkem ke dveřím. Ozvala se strašná rána. Podívala jsem se na strop, ten se prolomil a řítil se na mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama