29. ledna 2010 v 13:25 | Veronika
Devatenáctá kapitola. Po velkém zaseknutí. Nebudu se omlouvat... anebo jo, sorry. Prostě si jí užijte, protože tady je konečně nějaká akce! Samozřejmě za předpokladu, že by se našel někdo, kdo sem ještě zajde:-) Jinak, není opravená, takže jestli najdete chyby, ignorujte je...
Edward:
Seděl jsem u Belliiny postele a zcela tiše poslouchal jejímu pravidelnému srdečnímu tepu. Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Po obědě jsem vystřídal Charlieho v ,,hlídce" a od té doby jsem neodešel. Ačkoliv je to už více než měsíc, co se jí stala ta nehoda, Charlie trvá na tom, že by neměla dlouho zůstávat bez dozoru. A proto se s ním střídáme v hlídkách. Já, on, Alice, Esme a Carlisle. A před čtrnácti dny se k nám konečně připojila i Bellina matka Renéé. Udivovalo mě, že nepřijela dříve, když její dcera byla ve smrtelném nebezpečí. Až jsem jednoho dne uslyšel důvod v Charlieho myšlenkách. Zprvu nechtěl Renéé nic říkat a pak na to ve vlivu starostí zapomněl. Samozřejmě ho to stálo spoustu nervů, protože jeho bývalá žena byla skoro nepříčetná. Do situace se musel vložit Jasper, aby se uklidnila.
Na pozoru před tou ženou jsem se musel mít především já. Je vnímavá. Pochopit její myšlení dá zabrat. Stále si uchovává dětskou naivitu a to i přes to, že jí bude čtyřicet. A zároveň, někdy jako by nesla tíhu světa už po desetiletí. Chová se jako by žila v jiné dimenzi. A když někdy náhodou shlédne dolů k nám, vidí toho mnohem víc, než obyčejní smrtelníci.
Týden po svém příjezdu si mě Renéé vzala stranou.
,,Podívej, Edwarde… Nechceš mi třeba říct, jak moc se s Bellou znáš ty a tvá rodina?" zeptala se mě a táhla mě do nemocniční kantýny.
,,Dvakrát kávu, prosím."
,,No, známe se ze školy. Já navštěvuji třetí ročník, stejně jako ona a Alice."
,,Na to jsem se ale neptala." Pronesla potichounce a upřela na mě pohled skrz kelímek černé kávy, který jí podala paní za pultem. Kývl jsem hlavou. Samozřejmě, že neptala.
,,My… nikdy jsme neměli třeba ani rande, známe se opravdu jen ze školy, ale já… mám jí rád."
,,Já vím. Takové věci žena pozná. A Alice?"
,,No…" usmál jsem se. ,,Zdá se, že ačkoliv se znaly teprve pár dnů, staly se z nich nejlepší přítelkyně. Alice o ní doma v jednom kuse básnila. Vlastně, to ona mě přivedla na to, že jí mám rád. Bella si získala prakticky každého z naší rodiny. Esme jí jednou vzala na nákupy a vrátila se rozzářená, jako už dlouho ne. Má na nás pozitivní vliv."
,,Moje Bella." Usmála se Renéé a její oči se začaly plnit slzami.
,,Bude to dobré. Musíme doufat!" vzal jsem jí za ruku a stiskl. Přes slzy přikývla. A v jejích myšlenkách jsem si mohl přečíst, že je naprosto smířená s tím, že jsem kluk, který miluje její dceru. V ten okamžik jsem byl šťastnější, než kdy jindy, že jsem dovolil Danielovi otevřít mi oči.
Daniel nás zase opustil. Vydal se znovu do Volttery. Prý na pár let. Ale slíbil, že přijede, až bude Bella v pořádku. Sdílel jsem ho optimismus. Ačkoliv mě bolelo sedávat u její postele a vidět jak je bezmocná, bez života, bez jiskry v oku, nebo bez svého božského úsměvu, věděl jsem, že už to nemůže dlouho trvat. Moje Bella se musí brzy probudit…
Bella:
Píp, píp, píp, píp… Mým vědomím už nějakou dobu prosakovalo nepříjemné pípání. Každé pípnutí mi zajelo do hlavy jako ostrý střep. Taky hlasy. Bylo jich tu strašně moc. Některé mě volaly, jiné plakaly. Zněly naléhavě, něžně, jindy i nazlobeně. Pamatuju si jen jeden útržek.
,,Jak na tom je?" zeptal se nejkrásnější hlas na světě. Nevím, kdo je ta žena, které patřil, ale vím, že ona patří ke mně. Jako by její hlas byl má jistota. Jeho zvuk mě pohladil a řekl, že všechno bude fajn. Že to špatné už bude pryč. Jako bych její hlas znala už celé roky? Kdo je ta tajemná žena? Proč na mě v slzách volá holčičko a drží mě za ruku?
,,Její stav je stále stejný. Ale musíme doufat. Naše láska jí přivede zpět." Odpověděl jí tichý, mužský hlas. Jsem si jistá, že tenhle hlas neznám. Ale zní mi nádherně. Jako hlas anděla…
,,Díky, Carlisle." Odpověděla na to ta tajemná žena. Takže andělský hlas má i jméno?
Jindy na mě volal jiný anděl. Ale myslím, že byl pouze výplodem mé mysli. Možná se mi zdál. Říkal mi Bello. Asi je to mé jméno. Taky říkal, že mě hrozně miluje a už nikdy mě neopustí. Kéž bych ti mohla věřit…
Hlasy se míhaly a bylo jich čím dál tím víc. Chtěla jsem jim odpovědět, ale nešlo to. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Nemohla jsem se pohnout, otevřít oči, stisknout ruku, která mě svírala. Zoufale jsem sebou zmítala, ale jen uvnitř svého těla. Ta nehybná lidská schránka sebou ani nehnula. Chtěla jsem brečet a křičet, že jsem živá. Že to dokážu! Nešlo to…
Začala jsem rezignovat……….
Už jsem se o nic nesnažila, jen jsem tupě ležela a na nic nemyslela. Hlasy kolem mě začaly slábnout. Až byly pouhou kulisou. Jediné, co nesláblo, bylo pípání. Stále tady bylo. Všudypřítomné. Otravné. Chtěla jsem, aby ho vypnuly.
,,Doktore?" uslyšela jsem hlasy z dálky. Nevěnovala jsem jim žádnou pozornost. Měla jsem.
,,Ano, souhlasím s vámi, pane primáři. Leží tu už dlouho a její stav je neměnný. Při životě jí udržují pouze přístroje. Je na čase projednat s příbuznými možnost eutanazie."
Eutanázie? Zdá se mi, že to slovo znám. Ale nehodlám se v myšlenkách zabývat tím, co znamená. Je to unavující.
Hlasy se ztratili jako tolikrát před tím. Ještě několikrát bylo v mé blízkosti vysloveno slovo eutanazie. Měla jsem při něm neuvěřitelně bolestivý pocit na prsou. Přesto jsem si tsále nemohla vzpomenout, co znamená. Lidé, kteří ho vyslovovali, se dělili na dvě skupiny. Ta první mluvila smutným, tichým a trpělivým hlasem. Něco vysvětloval té druhé. Ta křičela, zlobila se, plakala. Začala jsem vnímat, že by mi ta Eutanázie asi mohla ublížit. Kdo ví?
Eutanázie. Probudila jsem se s myšlenkou na to slovo. Už vím, co to znamená. Chtějí mě odpojit od přístrojů! Ale to nedovolím. Já přece stále žiju! Lidi. Haló! Jsem tady! Tady dole, v té kupě masa, kterou držíte za ruku. Já chci žít! Slyšíte? Nedovolím to. Budu bojovat. Budu se prát za každý dech. Budu bojovat!
Edward:
Držel jsem jí za ruku a smutně se na ní díval. Neboj, zvládneme to. A v tom momentě se její srdce rozbušilo neuvěřitelně rychle. Elektrokardiograf začal zběsile pípat. Ozvalo se sípání a potom… Bella se poprvé nadechla sama. Bez přístrojů. A ten nádech vyvolal kašel.
,,Doktore!" zařval jsem…
Vážně super kapitola, bála jsem se, že už žádnou nepřidáš. Uff, Bella to zvládla, snad .. Jsem ráda, že se nadechla ;o)